Toluen

Toluen je přirozeně se vyskytující, těkavý, aromatický uhlovodík s typickým nasládlým zápachem. Pro chemický průmysl má toluen nesmírný význam jako rozpouštědlo i jako výchozí surovina výroby řady dalších polymerů (nylon, PET apod.). Toluen má střední bioakumulační potenciál, v rámci potravních řetězců však není pohyblivý. Člověk může být toluenu vystaven vdechnutím, pozřením a kožním kontaktem. Toluen dráždí kůži, oči a horní cesty dýchací. Působí narkoticky, způsobují bolesti hlavy, žaludeční nevolnost. Chronická expozice vede k poruchám nervové soustavy, ztrátám paměti, trvalým bolestem, poškození mozečku. Často příznaky po ukončení expozice sami odeznějí. Toluen přechází placentou, byl změřen v mateřském mléce.

Použití toluenu
Toluen je díky výhodným teplotám tání a varu možné použít jako náplň do teploměrů. Dále se používá jako rozpouštědlo barev a laků.

Své místo má i při výrobě jiných sloučenin, typickým příkladem je výroba trhaviny TNT, chemicky trinitrotoluen. Je možné z něj také připravit benzen:

C₆H₅CH₃ + H₂ → C₆H₆ + CH₄

Toluen je používán také ve směsích s benzenem a xylenem jako příměs pro zvyšování oktanového čísla automobilových benzinů. Je i součástí řady rozpouštědel, leštidel, lepidel atd.^[2

 Toluen není v seznamu psychotropních látek, ale je to látka, která se „fetuje“. Je bohužel přístupný všem, protože si ho můžeme koupit v každé drogerii, a to za „směšnou“ cenu oproti klasickým drogám. Pro tyto „přednosti“ je oblíben u žáků základních škol a učňů nižších ročníků. Přitom je to látka jednoznačně nejrizikovější, nejtoxičtější a nejodpornější. Toluen je organické rozpouštědlo a jako takové hrubě poškozuje tkáně organismu, se kterými se setkává. Vdechování koncentrovaných par toluenu (pro zvýšení koncentrace často pod dekou či s hlavou v igelitovém pytlíku) vede k poškození dýchacích cest. Postupně dochází k prokazatelnému poškození jaterní tkáně. Jsou také prokázány změny mozkové kůry. Na rozdíl od ostatních drog je nejzákeřnější tím, že jde při čichání toluenu jen těžko odměřit přesnou dávku. Tím se markantně zvyšuje riziko nechtěného předávkování. Při čichání dochází k postupnému zakalování vědomí, a jestliže je již toxikoman neschopen dalšímu přísunu drogy zabránit (pod dekou či igelitovou taškou), spánek se pak prohlubuje do bezvědomí, kómatu a dochází k zástavě dechu a oběhu. Právě proto dochází nejčastěji k úmrtí. Ti, kteří mají zkušenosti s toluenem, uvádějí, že dochází k poruchám barevného vnímání, rozmazání kontur předmětů, nejasná představa o čase, slabá euforie, žaludeční nevolnost. Tedy nic příjemného, o co by člověk mohl stát. I přesto některé mladé vede k opakovanému čichání toluenu obrovská touha po droze, po „zakázaném prožitku“. Dominantní roli má tedy očekávání něčeho příjemného, nikoliv prožitek sám.

Jak poznat, že někdo z blízkého okolí fetuje toluen? Na těch, kteří čichají delší dobu a často, jsou patrny zjevné následky. Prakticky dochází k totálnímu omezení výkonnosti a jiných zájmů. Jedinec se postupně izoluje a tíseň izolace od okolí mu opět ulehčují opakované toluenové intoxikace. Postupně dochází k patrnému celkovému otupění, někdy spojenému s výkyvy emotivity směrem k afektivní labilitě, plačtivosti či podrážděnosti a agresivitě vůči okolí. „Čichači“ jsou nápadní při prvním kontaktu, protože kolem sebe vydechují výrazný pach toluenu. Toluen je cítit z dechu po masivních intoxikacích i po 10 až 12 hodinách. Tím je tento způsob nápadnější než jiné způsoby užívání drog. Jako vhodná a jistě i účinná prevence před prvním pokusem použití toluenu je seznámit se s jeho účinky na lidský organismus a nepříjemnými zážitky při „zakázaném prožitku“